V bufetu

1. J^Cen nechte trpaslíka ^C/HOndřeje, j^Amien ať si dá, co hrdlo ^Ami(Emi)ráčí,
^Amiať se, ch^Fudák malej, t^Caky j^Emi7ednou p^A7oměje, vš^D7echno platím, a tak: ^Go co vlastně kráčí.

2. Jídlo je nejlepší lék na lásku, v tomhletom mám už trochu školu,
když jsem ho našel, jeho život visel na vlásku, vrhnul se v zoufalosti ze psacího stolu.

R. S^Frdce má r^Gozervané n^Ca hadr^Amiy pr^Dmio jednu t^Erpaslici z^Amie sádry,
b^G#7yla tak krásná, až se v^Cěřit nechtěl^A7o, j^D7ako by ji uplácal sám M^Gichelangelo,
n^Fosil jí r^Gybízové k^Corálk^Amiy, k^Dmioukala n^Eepřítomně d^Amio dálky,
t^G#7ak velkou láskou ji, ch^Cudák, zahrn^A7ul, ž^D7e by se i kámen n^Gad ním ustrnul,
ale sádra n^Ce.

3. Tak, prosím, nechte toho Ondřeje, jen ať si dá, co hrdlo ráčí,
když už mu osud v lásce zrovna dvakrát nepřeje, všechno platím, a tak: o co vlastně kráčí.

4. Ať jsme velký nebo maličký, na jedný lodi všichni plujem,
koukejte, jak mu jedou laskonky a chlebíčky, než končit s životem, je lepší dostat průjem.