Sbohem, lásko, nech mě jít

1. ^CAť bylo mně i ^Fjí tak ^Gšestnáct ^Clet^F, ^G
Czeleným údolím ^Amijsem si ji ^Dmived,^G7
b^Cyla krásná, to ^C7vím, a já měl ^Fstrach, jak ^Fmiříct,
když na řa^Csách slzu ^G7má velkou jako ^Chrách^F. ^C

Ref. ^C7Sbohem, ^Flásko, nech mě ^Dmijít, nech mě ^Emijít, bude ^Amiklid,
žádnej^Dmi pláč už nespr^G7aví ty mý^C nohy toul^C7avý,
já tě ^Fvážně měl moc ^Dmirád, co ti ^Emivíc můžu ^Amidát,
nejsem ^Dmižádnej ide^G7ál, nech mě ^Cjít zas ^Fo dům ^Cdál.

2. ^CA tak šel čas, a ^Fjá se ^Gtoulám ^Cdál, ^FG
Cv kolika údolích ^Amijsem takhle ^Dmistál^G7,
^Chledal slůvka, co ^C7jsou jak hojivej ^Ffáč,^Fmi
Cbůhví, co jsem to ^G7zač, že při^Cnáším ^Fvšem jenom ^Cpláč.

Ref....

Rec. Já nevím, kde se to v člověku bere ten neklid, co ho tahá z místa na místo,
co ho nenechá, aby byl sám se sebou spokojený jako většina ostatních, aby se usadil,
aby dělal jenom to, co se má, a říkal jenom to, co se od něj čeká,
já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu, fakt.

Ref....