Kostelíček

G
G
C
C
D
D
D7
D7
G7
G7
Kapo II
1. GNa kopci je kostelíček, Ccesta k němu není složiGtá,
Dna zahradě tolik svíček, kdo je spočíGtá.
GJaro, léto, podzim, zima, Cnevedou tam cesty tramvaGjí,
Dnež tam dojdu se svým klukem, D7v kostelíčku zpívaGjí. G7

CCo naučil se chodit,tak v devět hodin ráno kažGdou neděli
Dpeřinu mi krade aD7 skáče po mé postGeli. G7
TCýden člověk jezdí a těší se zas na doGma,
nDad ránem se vrací, D7a cesta bývá pitoGmá. D7G
2. Po schodech mi vždycky zdrhne,žvatlá přitom ty své nesmysly,
prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.
Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,
hlava se mu třepe v obilí.

Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,
když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.
Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,
Jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.
3. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,
někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.
Než postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,
vítr kytky shodí, a už je nezvedne.

Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
oba dva jsme zdrávi a nikdo nám tam neleží.
Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
oba dva jsme zdrávi a nikdo nám tam neleží.
4. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,
zbyli jsme tu sami, auta odjela.
Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,
zase jdeme špatně - opačně než do nebe.

Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,
jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.
My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,
my, co jsme jen jednou na světě.
MCy musíme být šťastní,i když jenom tráva žloutne pGo létě,
Dmy, D7co jsme jen jednou na světGě.DD7G